Ve svém

11. února 2016 v 22:28 | Pavla Hanzlíková
Domov je tam,kde se cítím já dobře.Neberu domov jako domov tak, kde je teplo, rodina apod.Pro mě je domov..kde se cítím dobře i vtěch nejhorších chvílích tam kam můžu jít a vím,že nezklame.To je pro mě domov.To že když přijdu s negativní energií tak tam i zůstaou.Vztřebá je do sebe a nechá je zpálit jen proto abych se cítila dobře a byla šťastná.Domov je místo kam se budu těšit přicházet a netěšit odcházet,ale budu vědět že zítra je další den.Domov je pro každého jiný každý ho bere jinak a jsou pro něj jiné důležité věci.Nemyslím si ,že domov je jen tam kde je rodina atd.,ale tam kde je nám dobře kde jsme si vážně jistí,že jsme vbezpečí,není nám smutno jsme šťastný.Tohle si myslím ,že je to správné.Spousty lidí ztratilo blízké ve svém životě ,ale furt mají domov střechu nad hlavou a je jim dobře nic je netrápí a řikají ,že tohle je pro ně domov ,i když nemají vše co měli.Domov nám nemůže sebrat nikdo jen do té doby dokud sami nerozhodnem ,že se tak stalo.
 

Někdy to je dobrý

2. února 2016 v 19:34 | Pavla Hanzlíková
Jak si tak stěžuji na ten svůj život zapomínám na ty věci ,které jsou krásné.Vlastně ono jich je spoustu,ale jsem zaslepená negativitem.Poslední dobou mně dokáže rozčílit snad vše,furt jsme si na to nezvykla.Ani bych si neměla sakra zvykat.Mám si život užívat a ne ho promarnit tím,že budu mít slzy v očích.Aspoň,že poslední půl roku opravdu už žiji.Poslední dobou jsem hodně řešila lidi,kteří na mě házeli špínu.Ano na poprvé jsem to řešila a pak?...Mám v piči..Vážně jsem si uvědomila,že nemá cenu řešit každého člověka co něco pro ti mě má.Je hlavní ,že jsem spokojená sama se sebou a lidé,které mám kolem sebe mně mají rádi a berou mě takovou jaká jsem.Jsem ráda,že lidi které jsem považovala za své "přátele" tu už nejsou pro mně aspoň budou kazit život někomu jinému.Chci žít jen pozitivně.I když to nepůjde pořád chci mít úsměv na tváři,protože to je na člověku to nejkrásnější úsměv z pravého štěstí.

Doufám v tom

30. ledna 2016 v 2:02 | Pavla Hanzlíková
Hodně dlouhou dobu jsem čekala až někdo na mě pozná ,že není vše v pořádku.Nejsem ten typ lidí co se potřebuje vyplakat na rameno,ale každý člověk se potřebuje vyzpovídat.Teď už vlastně ,když mám nějaký problém a nevím jak s tím naložit vím za kým jít.Před tím jsem nemohla své kamarády vlastně ani kamarády nazvat.Ale teď je to jinak..Dříve jsem se s tou osobou moc nekamarádila měli jsme prostě každý svůj život.Ale přišel den ,kdy jsme se jak to říct sblížili.Bylo nějaké to "pouto".Víc a víc jsme se sbližovali přišlo mi ,že mě zná líp než zná sebe.Měla mě přečtenou jak knihu.Když už jsem vážně věděla ,že té osobě můžu vážně věřit tak jsem ji řekla první věc co mě trápila.Ani jsme nemohla uvěřit jak mi strašně pomohla bylo to až nereálné.Přitom bylo tak jednoduché řešení jen mě k tomu musel někdo navést.Oba dva jsme si vyměňovaly naše problémy a pomáhali si na v zájem.Ale jak se říká vše není navždy.Postupně jsme se začali "neznat" to co bylo vyprchalo a přišlo mi,že to je jiný člověk.Občas jsme prohodili pár slov ...I když teď jsme každý jinde jsem ráda ,že jsem toho člověka poznala.Dal mi rady do života a teď se o ně mohu dělit.Co z toho vyplývá jsem vděčná za to co mi vlastně dal ,ale vrátit bych to nechtěla.Celou tu dobu jsem čekala až někdo takový přijde a potom jsem jen čekala kdy to skončí.Jen jsem doufala,že přijde někdo kdo tu bude pro mě vždy.Někdy se někdo prostě splete.
 


Tohle jsem já

21. prosince 2015 v 11:38 | Pavla Hanzlikova
Všichni říkají ,že na pohled vypadám jako hodná holka co si nechá líbit vše.Ale mýlí se taková nejsem ani náhodu.Právě naopak,když se mi něco nelíbí řeknu to.Dřív jsem taková byla to ano,nechávala jsem zajít věci až moc daleko a lituji toho ,že jsem taková byla,ale kdyby mě lidi a přátele co mě znají měli popsat jeden bod mezi nimi bude UPŘÍMNOST je to dobrá ,ale i špatná vlastnost.Ráda si prosazuji svůj názor no vždyť žijeme v zemi kde můžeme říkat názory,ale krotím se.Když mi něco vadí řeknu to ,ale musí být správná doba.Už nebudu nikdy stranou ,už nikdy mě nikdo nebude obcházet.Chci aby si lidi uvědomili ,že si nemůžou jen tak hrát s člověkem jako s kusem hadru.Radši budu holka ,která bude říkat názory i když to někdy bolí, než abych byla lhářka a holka která si nechá srát na hlavu.

Jen my dva

14. prosince 2015 v 17:55 | Pavla Hanzlikova
Jaké by to asi bylo kdyby na tomhle světě by jsme byli jen já a on..Bez lidí,kteří by soudili,záviděli,lhali,přebírali.Asi by se mi to takhle líbilo.Jen my dva tak jak sem si to vždy přála.Nic a nikdo by nám nestálo v cestě a jen bychom žili tak jak mi chceme.Ten svět kde svítí slunce hudba hraje a vše to řídit.Vědět o tom ,že jsme to jen my dva kdo tu vládne a vědět ,že nám už nic nebrání k cestě k sobě.Tohle jsou ,ale všechno jen představy o tom jak bych chtěla žít já.Vždyť "ideální svět" ani nemůže existovat je to jen v naší mysli a v naších představách.I když toho nechci moc je to i přesto nereálně a nikdy se to nesplní.

Vím ,že tam někde sem

7. prosince 2015 v 17:30 | Pavla Hanzlikova
Vždyť já se pomalu ani neznám.Dělám věci ,které bych nikdy předtím nedělala.Dělám chyby ,které sem nikdy předtím neudělala.To co mi dřív nešlo mi jde.A to co mi dřív šlo mi nejde.Ztrácím se ve svém životě.V poslední době dělám těch chyb dost.Dost často chybuji v tom,že nechávám lidi aby si se mnou hráli.Vím o tom co se děje a co se děje se mnou a kolem mě a stejně s tím nic nedělám.Zasáhnu,až po dlouhé době.Nikdy sem taková nebyla,ale už si plno věcí začínám uvědomovat"pro koho bys schytal kulku do srdce, bude nakonec držet pistoli" je to smutné ,ale bohužel je to tak...Přijde mi ,že čím sem starší tak sem naivnější a hloupější.V mysli bloudím ve stínu a prázdnoty kde je ticho.Ve skutečnosti jsem odklopená závislostí,zlostí,falešností.Nejhorší na tom je ,že sou to lidé jako já.A já se pořád nemůžu najít.

Radši nevylézat

5. prosince 2015 v 23:17 | Pavla Hanzlikova
Já sem si prostě slíbila ,že na své cestě budu dělat další a další kroky a ,že se nezastavím před ničím.Ale najednou...přišel černý stín ke mě ze za du vrazil mi kudlu do zad a v mých očích jakoby se odrazovaly jiskry z ohně.A od té doby se se mnou táhne.Nenechá mě spát,nenecháme myslet na krásné věci jen a jen mi škodí.Nutí mě bloudit ve zlých a smutných vzpomínkách.Nutí mě abych myslela na chyby ,které sem udělala ,problémy které sem způsobila...Pokrývá mě celou a je mi zima.Nejhorší je ,když zjistím to ,že ten stín je vlastně můj.Jsem to já sama ,sama proti sobě.Jednou sem se podívala ve snu na svět z jiného úhlu a nevím co je lepší jestli být ve stínu a pomalu umírat,ale vědět že dýchám a nebo žít ve světě kde je plno lidí ,kteří lžou podvádí a dělají jakoby nic a zabijí nás oni.

Viděla jsem tě naposledy

23. listopadu 2015 v 21:59 | Pavla Hanzlikova
Minulý rok v létě o prázdniny jsem poznala úžasného kamaráda ,kluka...Po prvé sem ho viděla na ranči kam jezdím bylo rodeo a on tam přijel se podívat s rodiči.Měl 170 cm,tmavě hnědé vlasy s patkou,úžasný smích a úsměv strašně se mi líbil.Chtěla jsem se s ním nějak seznámit ale nevěděla jsem jak.Moje kamarádka řekla ,že mi zjistí jméno znala se totiž s jeho ségrou.Když všichni odjížděli z ranče tak sem si řekla ,že už ho nejspíš nikdy neuvidím.O týden později sem jela do Liberce na koňský tábor...toho kluka sestra tam byla také.Když sem tam dorazila tak sem se s ní hned z kamarádila a chtěla mě s někým seznámit.Přivedla mě ke stanu kde stál on..Jen sem viděla jak se na mě usmál představil se mi a podal mi ruku ,nějak ani nevím jak jsme s dali do řeči.S nikým jiným jsme tolik času netrávili jako spolu seděli jsme spolu u ohně procházeli se ,už i vedoucí si mysleli,že něco mezi námi je i jeho rodiče.Každý den jezdil za mnou na ten tábor a trávili jsme spolu volný čas.Ten týden co sem byla v Liberci uběhl strašně rychle a já odjížděla.Chtěl se se mnou rozloučit ,ale nestihl to.Celou cestu jsme si volali a omlouval se mi,že ho to mrzí.Říkala sem si ,že to není naposledy co se vidíme ,ale uvědomila sem si že bydlí 120 km od mého bydliště a,že už ho snad nikdy neuvidím.Trvalo to asi 4-5 měsícu co jsme si dopisovali a volali a teď? Teď už si ani nenapíšeme a mrzí mě to.. Je to úžasný kluk a kamarád a vždy ,když na něj myslím tak myslím na ty krásné chvíle.

Život bez něho

16. listopadu 2015 v 12:09 | Pavla Hanzlikova
Je to krásný pocit ,když se do něho zamiluji každý den víc a víc.Vždy mě nějak dokáže očarovat ať je to pohledem,úsměvem,řečmi má prostě různé způsoby.A vždy si říkám jak on to jen dělá?Je strašně nenápadný tím jak se snaží mě oblbnout a já stejně vím co má za lubem a stejně mu na to skočím ,jako bych byla očarovaná.Já ,já už si to bez něho ani nedokážu představit.Je to prostě závislost.On je závislost.Vím o tom ,že jsem "očarovaná" a proč s tím nic nedělám?.. jako kdyby se mi to snad i líbilo.Asi to tak bude.Ani nemám chuť to nějak měnit,měnit jeho.Ale jako kdyby on měnil mě k lepšímu,dělal ze mě lepšího člověka,když sem s ním jsem jiná ,lepší,šťastná.Přijde mi ,že jsem omámena.A mě se to líbí.

"Nejsou to jen slova"

11. listopadu 2015 v 15:03 | Pavla Hanzlikova
Každý když nám někdo něco říká ,vyprávý ať je to lež pravda cokoliv jiného ,každé to slovo má něco do sebe.Každá věta je něčím jiná ,zvláštní.I když nám někdo lže.Lže nám ,tak abychom mu uvěřili ,tak abychom věřili těm "slovům"..I slova útěchy jsou slova,která toho dost změní ..Zklidní nás,ubezpečí.Slova lásky ... týjo slova lásky hmm co si pod tím představit?.Jsou 2 podtypi 1)lež,2)od srdce .. teď už je jen na dotyčném jak to myslí.Strašně mě fascinují ti lidé,kteří mají plnou zásobu slov přes kabely ,sociální sítě ,ale jak má dojít na upřímnost jsou malincí.....Když ,už dojde ke konfliktu jsem ochotná s tím poprat a brát věci tak jak sou i ,když se mi někdy něco nelíbí co si o mě lidé myslí ..ignoruji to ,ale zároveň furt na tom něco je .Něco co nás donutí se nad tím zamyslet.Všechny slova ,které vypustíme z úst jsou silná měli by být dobře promyšlené.

Kam dál